Březen 2010

Just simple

29. března 2010 v 19:48 | Gormal |  Objednané layouty
02
Lay pro Kiki~ / Honnye na [BLACKSOUL].
Je takový... šedý? Nvm. Ta stránka je divná.:DD
Ale Honnye se líbil a to je hlavní, že.


STÁHNI


EDIT: Lay je volně ke stažení.
ZIP obsahuje prázdné menu pro přepsání i odkaz na použité písmo, čtěte nastavení ;).
02

Pozvánka

28. března 2010 v 16:42 | Gormal |  Co se jinam nevešlo

Do [BGC].
Měla to být pozvánka/vstupenka na koncert. Vyvedlo se to spíš jako upoutávka:DD.
Řekněme, že důležité informace jsou na druhé straně pozvánky:D.




________________________________________________________________


Tu druhou jsem dělala už dřív, ale přišla mi až moc obyčejná a prázdná.
I když, v jednoduchosti...



________________________________________________________________


Pokud by to někdo rád jako blend například, tak tu je bez tour dates:




Brushes & textures from [DA] │ Original pics from [Google] & [Sophia]



Lay #11

25. března 2010 v 18:39 | Gormal |  Bývalé vzhledy blogu

NJN, je tu nový laysmile
Doufám, že se všem zobrazuje správně...


Layouty

25. března 2010 v 18:22 | Gormal |  Grafika

Stažením vzhledu souhlasíte s Podmínkami užívání!


Pozn.: Pokud je nějaký odkaz na stažení nefunkční, prosím informujte mě na mail (gormal22@email.cz).




(objednávání je uzavřeno)



In Omnia Paratus

20. března 2010 v 18:47 | Gormal |  Volné layouty
Tento vzhled má nastavení, které po omezení motta na délku 255 znaků, nelze použít. Protože nemám čas a ani chuť to přenastavovat, dávám k dispozici aspoň staré nastavení - zájemci si mohou nastavení upravit.
Zkoušela jsem udělat lay do soutěžě na Layoutsi, ale nakonec se mi nelíbil, takže jsem ho neposlala.

EDIT: Layout je volně ke stažení



Pak jsem se rozhodla, že udělám jiný... Ten už se mi líbil víc, ale zjistila jsem, že nejsem schopná ho nastavit na blog.cz .... Tak jsem ho začla předělávat a nedodělala jsem ho. A teď už se mi nechce se k tomu vracet... možná časem.


(Pro zvětšení klikněte na obrázek)

3. KAPITOLA

16. března 2010 v 20:51 | Gormal |  Nositelka duší


James Newton Howard - I Am Legend


Šli jsme čím dál tím hlouběji a mě už nebavilo přemýšlet. Stejně jsem k ničemu zásadnímu nedospěla. "Kam teď jdeme?" přerušila jsem ticho. Audrey se na mě otočila a na tváři měla jemný úsměv. Chvíli jen tak stála a poté se s lehkostí posadila na trávu. Zády se opřela o strom a vyčkávavě na mě hleděla. Pochopila jsem a napodobila ji. Teď jsme byly naproti sobě a vzájemně jsme si opětovaly pohled.
 

Připadala jsem si s ní… nevím, nějak mimo. Její chování bylo tak odlišné, občas až nepřirozené, ale přesto jakýmsi způsobem správné. Stále tam jen tak seděla. Najednou se nadechla a zavřela oči. Její tvář se zkřivila smutkem a ona konečně promluvila.

"Poslouchej." vybídla mne šeptem. Myslela jsem, že bude pokračovat, ale ona nic neříkala. Nejprve jsem nepochopila, co po mě chce, ale pak jsem - jako dnes již po tolikáté - udělala to co ona.

Prudce jsem vydechla všechen vzduch, který jsem v očekávání zadržovala a pohodlně jsem se opřela o kmen za mnou. Snažila jsem se soustředit, pevně jsem stiskla víčka. Les šuměl a občas se ke mne doneslo klepání datla. Stromy se kolébaly pod dohledem větru a jejich větve jemně praskaly. Slyšela jsem i tiché vlnky, které narážely na kameny v řece. To všechno pro mě bylo ale již známé.

"Uvolni se Karo."

Uvědomila jsem si, jak jsem napjatá. Povolila jsem ramena a oči nechala jen přivřené. Vypustila jsem všechny myšlenky a vytěsnila okolní zvuky. Připadala jsem si malátná a neodpočatá. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, ale cítila jsem, jako by se mě zmocňoval spánek. Balancovala jsem na rozhraní vědomí a v tom jsem to zaslechla.

Svištivé šumění, jako když kolem vás rychle projede auto a zvíří okolní vzduch. Nebo jako když přejedete nehty po látce. Krev mi tepala ve spáncích a podtrhovala tak rytmus, v jakém na mě ten zvuk dorážel. Nedokážu to lépe popsat, nikdy jsem nic takového neslyšela. Bylo to natolik zvláštní, že mi naskočila husí kůže. Po chvíli jsem rozeznala ještě kvílivý vysoký tón, který se v pravidelných intervalech vzdaloval a zase vracel. Tahle směsice mi zněla v uších a já nebyla schopná se pohnout.

Pohltila mě tíseň, zoufalství. Věděla jsem, že je konec a nemůžu s tím nic udělat. Chtělo se mi křičet o pomoc. Intenzita toho zvuku se zvyšovala, jako by se ke mně přibližoval. Měla jsem nutkání utéct, připadalo mi to, jako když jdete po kolejích v metru a najednou slyšíte vlak. Srdce mi prudce naráželo do žeber a neměla jsem dostatek kyslíku.

Ucítila jsem, že mě někdo chytil za ruku a náhle jsem otevřela oči. Oslepilo mne světlo a točila se mi hlava. Nasála jsem pořádně vzduch a vůně lesa mě přivedla zpět do reality.

"Co…co to bylo?" vykoktala jsem směrem k Audrey, která se nade mnou nakláněla. Rukou mi setřela slzu z tváře a já si uvědomila, že jsem pořádně vyděšená.

"To byla duše, která nás volá, abychom ji převedly." zašeptala.

A v té chvíli tam v lese, schoulená na zemi a bezradná, jsem pochopila, že se nikdy nedokážu vzepřít něčemu takovému. Bylo to tak silné!

"Jak… jak je možné, že to cítíme tak intenzivně? Je to, jako bych to byla já, kdo umírá." Trochu se mi klepal hlas, ačkoliv jsem se už zklidnila.


"Ach… To je jen začátek. Můžeš tomu říkat dar nebo to můžeš nazývat trestem, ale nikdy se toho nezbavíš. To, že jsi dnes slyšela tu duši, znamená, že již brzy budeš připravena na konečné splynutí. Do té doby je ale potřeba zvládnout ještě hodně věcí." povzbudivě se usmála.

"Chceš si chvíli odpočinout? Nemusíš dnes chodit se mnou…" Vzhlédla jsem k ní a byla jsem na vážkách. Celá tahle záležitost mě pořádně vyčerpávala a já jsem toužila užít si chvilku klidného spánku. Na druhou stranu mě sžírala zvědavost. Jak vypadá duše sama, bez těla? A jak se dostanu do Fibreonu? Jak to tam bude vypadat?

Audrey ke mně podřepla a v očích měla poťouchlé plamínky. "Vím, že jsi zvědavá, ale nezapomeň, že ti nic neuteče." Takže by byla radši, kdybych s ní dnes nešla?

"Já nevím… Já… chtěla bych jít, ale jsem hrozně unavená." vydechla jsem. Bylo to čím dál tím horší. Měla jsem pocit, že se ani nezvednu a pokud ano, moje nohy mě stejně dlouho neudrží.

"Víš co, půjdeš se mnou k bráně a tam na mě počkáš. Můžeš si tam i zdřímnout." Energicky se napřímila a já v duchu zaúpěla. Jenom doufám, že to není daleko. Vyštrachala jsem se nahoru a následovala Audrey. Nevnímala jsem cestu a proto mě docela překvapilo, když se mi najednou ztratila.

Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem. Kde sakra je?

"Karo!" ozvalo se zdola. Nelogicky jsem se koukla pod nohy. Tam samozřejmě nebyla. Zaslechla jsem smích a otočila se po jeho směru. Bože, jsem asi fakt přetažená. Audrey stála v půli srázu a čekala na mě. Byla jsem tak mimo, že mě nenapadla tak prostá věc, jako že sešla z cesty. Neohrabaně jsem se vydala dolů, až jsem se dostala k vysmáté Audrey.

"Kdyby ses viděla!" bavila se na mě. Radši jsem to nekomentovala. Stejně mě nic vtipného nenapadlo. Ó jaká to novinka. Audrey mě radši chytla za ruku a zbytek cesty se obešel bez dalších "komplikací".

Čím blíž oné duši jsme byly, tím víc mi duněla hlava. Jako při nízkém tlaku. Nechtěla jsem vpustit její nářky do mé mysli, bránila jsem se. Audrey se po mne ohlédla a zastavila mě zvednutou rukou. Poslechla jsem ji bez odporu a jen tam mlčky stála. Vzduch okolo mne vibroval. Připadlo mi, že si bere mou sílu. Svraštila jsem obočí a snažila se tu energii nějak odehnat, ale nešlo mi to.

Audrey mezitím došla k velkému jasanu. Pevně se před něj postavila a mírně rozkročila nohy. Lehce zaklonila hlavu a ruce pozvedávala až do úrovně ramen. Vzývala onu duši, aby opustila svého hostitele a vstoupila do ní.

Nejprve ji obklopil fialový oblak. Pomalu hýbala rukama do stran a viditelně si užívala ten pocit, kdy se duše přizpůsobovala jejím pohybům. Pak přitiskla obě dlaně na kmen a já se zatajeným dechem sledovala, jak ji obmotávají zářící vlákna. Bylo to, jako by jí žilami proudilo stříbro. Postupně putovalo od konečků prstů až k hrudníku, kde se zastavilo.

Jen tam tak stála a nehýbala se. Netušila jsem, co dělá nebo na co čeká a postupně jsem začínala panikařit. Znenadání se ale prudce a hlasitě nadechla a s trhnutím se narovnala. Ruce sevřela do pěstí, jako by chtěla zabránit vířící duši v útěku. Její pohyby mi již nepřipadaly tak lehké, spíše sekané a namáhavé.

Když si byla zřejmě jista, že se duše zcela přemístila, otočila se na mě a já jí pohlédla do očí. Do očí, ve kterých se zračila jiná bytost. Její jindy tmavě hnědé duhovky měly jemný fialový odstín a zornice se pravidelně rozšiřovaly a zase smršťovaly. Byla to známka dalšího života. Fascinovaně jsem se oddávala tomu hypnotizujícímu pohledu.

Zlehka se otřásla a přivřela víčka. Čekala jsem co se bude dít, stála jsem tam jako solný sloup, naprosto neschopná racionálně uvažovat.

Zaznamenala jsem známý úsměv a když ke mně znovu zvedla pohled, poznala jsem, že má tu duši pod kontrolou. Beze slova se otočila a vykročila mezi stromy. Chvíli mi trvalo, než jsem ji následovala, ale když jsem ji dohnala, pocítila jsem tu radost, o které mi vyprávěla. Bylo to jako deja vu, protože jsem to znala z jejích slov. Přesto jsem na to ale nebyla připravená.

Z tolika pocitů mísících se bez řádu jsem si připadala jako omámená. Míhaly se tak rychle, že jsem je ani všechny nestačila zaznamenat. Radost, štěstí, nadšení, rozvernost, vděk a taky moudrost. Z té duše přímo vyzařovaly roky života, množství zkušeností. Pocítila jsem náhlou úctu, bylo to tak přirozené. Usmívala jsem se na vše kolem a poslušně cupitala za Audrey. Ta se ale neočekávaně zastavila a přerušila tak můj soukromý rauš.

Byly jsme u brány. Poznala jsem to, protože duše se rozvibrovala natolik, že Audrey vypadala, jako by právě dostala dvěstadvacet. Byla jako postavička z nějakého kresleného seriálu, co si šáhne do zásuvky. Připadlo mi to tak směšné, že jsem stěží zadržovala smích. Díky tomu jsem si taky nevšimla brány samotné.

Přestavovala jsem si všechno možné - od ohnivého kruhu po vznášející se dřevěné dveře. Nejspíš moc sleduji televizi. Skutečnost mě ale opět překvapila. Audrey se zastavila mezi skupinkou menších stromů. Zaostřila jsem na místo, kam se dívala a po chvíli jsem to vnímala taky. Vzduch se v té části jemně vlnil a tvořil jakési elektrické pole. Bylo to velmi nenápadné a jemné. Kdybych byla "obyčejný člověk", nevšimla bych si toho.

Naklonila jsem hlavu trochu na stranu a nepřestávala jsem zírat na ono rozhraní. Když se Audrey přiblížila, ze středu portálu se začaly šířit stříbrné výboje, až pokryly celou plochu vstupu. Brána byla otevřená.

Audrey se snažila usměrnit vzpínající se duši a v soustředění měla svraštěné obočí. Pozorovala jsem ji a chtěla jsem se zeptat na tolik věcí! S vypětím si obmotala ruce kolem těla, jako by chtěla tu duši spoutat. Vzduch byl přímo přeplněný očekáváním a zbrklou nedočkavostí.

Těsně před vstupem se na mě otočila a poprvé od přestupu duše promluvila: "Počkej tu na mě." Chtěla jsem něco říct, ale ona se prostě vydala skrz zářící pole neznámo kam.

Osaměla jsem a neměla jsem tušení, kdy se Audrey vrátí. Tiše jsem zamručela nesouhlas a sesunula se dolů do trávy. Brána se uklidnila a nyní byla zase jen tenkou průhlednou vrstvou. Občas jsem po ní hodila očkem, ale po půl hodině mě to přestalo bavit. Byla jsem trochu naštvaná. Audrey mě jednoduše odbyla!

Hlavou se mi honily dotěrné otázky a já chtěla znát odpovědi. Vlastně jsem neměla ani tušení, kde a co je Fibreon. Podzemí? Paralelní svět? Jiná realita? Pch…

Teď když tu Audrey nebyla, mi to připadalo nesmyslné. Ano, vždycky jsem si cítila jinak než ostatní, byla jsem odlišná, ale až natolik? Tak moc, že se můj život najednou přehoupl do světa fantazie a scifi?

Někdo mi dal tuhle moc. A já zatím nevěděla, jak se s ní srovnat. Byla mou součástí, to jsem si již uvědomovala. Jen jsem netušila, jestli ovládá ona mě nebo já ji.




« PŘEDCHOZÍ
ZPĚT │ DALŠÍ »


2. KAPITOLA

5. března 2010 v 15:51 | Gormal |  Nositelka duší

Kdyby jste zanechali komentář, byla bych ráda, takhle vůbec netuším, co si o tom myslíte a jestli má vůbec cenu to psát.

Silent Stream of Godless Elegy - Pohanská



Poté, co mě Audrey odvezla až domů, jsem byla schopná akorát tak jít spát. Psychická zátěž je nejhorší ze všech, to je svatá pravda. Jen co se má hlava dotkla polštáře, vše okolo duší opustilo mou mysl a já mohla pokojně spát. Naštěstí netrpím žádnými poruchami spánku, to bych zřejmě nepřežila. Miluji spánek a lenošení.

Ráno však přišlo moc brzy. Stejně tak rychle, jako se moje myšlenky večer vypařily, teď útočily jedna za druhou. Moje nervy byly jako jeden nepěkně zacuchaný špagát. Nejradši bych se na všechno vybodla a utekla někam daleko. Jsem zbabělec, já vím.


Bála jsem se jít do práce. Ve vzduchu bylo cítit zvláštní nepříjemné napětí. Lidé se mračili a nevnímaje okolní svět spěšně proudili po ulici. Dnes jsem potkala méně těch… umírajících. A nejspíš jsem pochopila jednu z věcí, co se mi Audrey snažila vysvětlit.


Pokaždé, když kolem mě prošel člověk se září, jako by do mě narazila vlna energie. Dorážela na mě. Docela mě to vyděsilo, ale to asi není novinka.




Jen co jsem vešla do budovy firmy, dolehl na mne zase ten tísnivý pocit. Všichni měli tmavé oblečení. Neustále jsem nad tím vším musela přemýšlet a došlo mi, že s Andrey potřebuji nutně mluvit. Rozleželo se mi to v hlavě a já teď měla snad ještě víc otázek.


V naší kanceláři byla pouze Shelly. Nepřítomně se dívala z okna.


"Ahoj." pozdravila jsem ji potichu. Zvedla ke mně své oči a jemně se usmála. Byla v obličeji strhaná a podepsal se na ní nedostatek spánku. Velmi ji ta smrt trápila. Byla citlivá. Pamatuji si, jak dlouho a hluboce prožívala smrt křečka své dcery. Po čase mi to přišlo už trochu vtipné.


"Kde je Annie?" zeptala jsem se na druhou kolegyni.



"Přijde později." Pokývala jsem hlavou na znamení souhlasu a sedla si za stůl. Ani po hodině jsem ale neměla nic hotové. Byla jsem duchem mimo a neschopná jakékoliv činnosti.


"Ty Shell, myslíš, že by moc vadilo, kdybych na zbytek dne odešla?"


"Hmm… Nejspíš ne. Řekla bych, že si toho nikdo ani nevšimne." Přesně to jsem potřebovala slyšet. Lehce jsem se na ni usmála a po chvíli jsem vycházela z budovy.


Fajn, takže co teď. Audrey říkala, že se ke mně staví, ale neřekla kdy. Nedala mi ani žádné číslo nebo tak něco. Je to možný? To ji mám jako přivolat myšlenkou nebo co?


Možná podvědomě moje kroky vedly k té samé lavečce jako včera. Dnes ale nebyla opuštěná, seděla na ní drobná dívka s krátkými medovými vlasy. Audrey. Na chvíli jsem se zastavila a fascinovaně na ni hleděla. Všechno to bylo tak fantaskní. Jak věděla, že sem půjdu? Prostě to odhadla? To jsem tak průhledná?


"Ahoj." pozdravila jsem ji nejistě. Stočila ke mně svůj pohled a usmála se. Chvíli jsme se navzájem prohlížely a po chvíli se Andrey zvedla a řekla: "Ahoj, nebude ti vadit, když se dnes projdeme?" Jen jsem záporně zavrtěla hlavou a nechala se vést.


Vykročila opačným směrem než včera. Občas se na mne usmála, ale nic neříkala. Přemýšlela jsem, jak začít. Všechny ty otázky mi zmateně vířily v hlavě. Nadechla jsem se a vypustila první, co jsem zachytila: "Kdy mě budou chtít vidět?"


Zastavila se a naklonila hlavu na stranu. "Ještě nejsi připravená." Její krátké odpovědi mě začínaly štvát. Mluvila tak tajemně a já z toho nebyla o nic moudřejší.




"Audrey, mohla bys prosím prostě mluvit… o tom všem, abych to trochu víc pochopila?" zeptala jsem se zoufale. Opět se rozešla a zády ke mně odpověděla: "Budu, ale až budeme na místě." No fajn, takže zase nic.


Její kroky mířily do houští kolem parku. Myslela jsem, že za tím křáčím už nic není, možná pár stromů, ale to jsem se mýlila. Těch stromů tam bylo požehnaně. Ocitly jsme se v tichém lese. Bylo jasno a slunce svítilo mezi korunami, jako by chtělo upozornit na ta krásná místa. Cítila jsem se dobře. Měla jsem pocit, že mě ovládla harmonie a klid a že to všechno zvládnu. Strach ze mne opadl a já jsem po několika dnech byla zase šťastná.


Málem jsem zapomněla, že tu nejsem sama. Ohlédla jsem se a Audrey právě stála u jednoho smrku. Dlaň měla přitisknutou ke kmeni, oči do široka rozevřené a na tváři skoro až omámený výraz.


Najednou mě napadlo ji napodobit. Otočila jsem se kolem sebe a vybrala si jeden menší smrk. Došla jsem k němu a váhavě přiložila svou ruku na jeho vrásčitou kůru. Když jsme se dotkly, pocítila jsem slabou vlnu energie. Šířila se mi do těla. Začala jsem se víc soustředit a zanedlouho jsem byla schopná rozeznat malé rozdíly.


Nejdříve do mě ta energie trochu vrážela, cítila jsem překvapení a zvědavost. Poté se tlak zesílil a mě zalila spokojenost. Motala se mi hlava a měla jsem dojem, že ani nestojím na zemi. Necítila jsem své tělo, byla jsem volná. Slyšela jsem smích a byl mi povědomý. Radost byla všude kolem mě a já si připadala jako malá holčička, která bosá dovádí na louce. Ruce roztažené do stran, jako by lákala všechno živé do své náruče. Točila se kolem dokola a jemné vlásky jí vlály kolem drobného obličeje. Sluneční paprsky se leskly a částečky pylu tvořily třpytivé obláčky.


Všechno to bylo tak intenzivní, najednou jsem nechtěla aby to skončilo. Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že ležím na zemi v mechu. Audrey se nade mne naklonila a já viděla jen její siluetu. Zastínila jsem si výhled rukou a oplatila jí úsměv. Bylo mi neskutečně krásně. Ještě chvíli jsem tam jen tak ležela a poté jsem se zvedla do sedu.


"To… to byla nějaká duše?" zeptala jsem se stále trochu omámeně.


"Nejen jedna. Duše celého lesa tě vítaly. Jsi nová nositelka a ony tě ještě neznaly, proto byly zvědavé." Podala mi ruku a pomohla mi vstát.


"Kam jdeme teď?"


"Převést jednu duši. Sídlila několik desetiletí ve stromu a teď by chtěla najít svého lidského hostitele." odpověděla.


Trochu jsem se bála, bylo to přece jen něco úplně nového a já nevěděla, co mohu očekávat. Zdálo se, že je vhodný čas na moje další otázky.


"Hmm, říkala jsi, že duše mohou žít ve všem živém… jak zvládáte všechny duše převádět? Vždyť každou sekundu někdo nebo něco umírá." Tohle mi vážně vrtalo hlavou. Nedokázala jsem si představit, jak to vše stíhají, pokud duše obývají třeba i hmyz. Vždyť kolikrát denně něco zašlápnete, i když třeba jen omylem?


"Asi vím přesně na co myslíš," zasmála se, "ale není to tak těžké, protože duše si zřídka kdy vybírají menší živočichy než třeba srnky nebo kočky. Myslím, že by je taky nebavilo zůstávat v jednom těle jen pár dní či týdnů. Jsou svým způsobem opatrné. Uvědomují si, že pokud by si vybraly hostitele, ve kterém by nemohly dlouho zůstat, mohlo by se stát, že je žádný nositel nestihne převést. Potom by se rozplynuly, zemřely… A to nikdo nechce. Mimo to, nejspíš ani netušíš, kolik nositelů potkáváš denně. Je nás dost na to, abychom to zvládali. Někdy… No někdy zkrátka ale někdo zemře.


Asi bych ti konečně měla vysvětlit splynutí. Pokud duše najde svou druhou polovinu, svoje tělo, zcela se mu oddá. Poskytne mu vše, co může a nelze je potom již oddělit. Pak již není duše a tělo, ale úplná bytost. Každý ale jednou zemře. A protože duše se už nemůže odpojit od těla, zanikne spolu s hostitelem.


U nás je to trochu jiné." Odmlčela se a záhadně se na mě podívala. Pak se usmála a ztišila hlas: "Věříš na posmrtný život, převtělování a znovuzrození?" Tón jejího hlasu byl zvláštní, jako by se sama nemohla rozhodnout, jestli tomu věří nebo ne.


Zastavila jsem se a přemýšlela nad její otázkou. Když se děje všechno tohle, tak proč ne? Může to být ještě šílenější?


"Myslím, že něco takového existuje, jinak bys se mě neptala." usmála jsem se.


"Máš pravdu, souvisí to s tím. Před tisíci lety tomu věřil každý. Věděli o existenci… jiných bytostí. Jen si nedokázali představit, co to přesně je. Postupně začaly vznikat legendy o mýtických postavách a my se museli začít schovávat. Jistě víš, že ve středověku pálili čarodějnice. Byly to nositelky. Svět se bál a dodnes bojí toho, co nedokáže pochopit, proto se uzavřel a odmítá věřit něčemu, co nemá vědecké vysvětlení. Zůstalo jen pár, kteří stále věří. Dnes se z nich stali buď fanatičtí přívrženci církve nebo UFO detektivové.


Pravda je ale taková, že znovuzrození je naprosto běžné. Duše žijí tak dlouho, dokud nenajdou vhodného hostitele. Při jejich putování vystřídají nespočetné množství těl. Každé období, kdy duše setrvává v lidském těle, by se dalo označit jako jeden předchozí život. Až když duše dojde ke splynutí, celý tento koloběh se uzavře a duše i tělo může navždy odejít.


Nositeli se stávají lidé, u kterých se vyskytla jistá smyslová anomálie a které si již našla jejich duše. Převádění je ale možné až po úplném splynutí. Poté se tvoje smysly ještě více zostří a budeš schopna vnímat duše na kilometry daleko. Také rozpoznáš nejbližší bránu do Fibreonu.




Další z věcí je to, že při našem splynutí se ukončí tělesný vývoj. Nestárneme, ale neznamená to, že jsme nesmrtelní nebo nezranitelní. Nejspíš je to také důsledek anomálie."


Její vyprávění bylo vyčerpávající, trvalo mi hodnou chvíli, než jsem to vše pobrala. Takže budu žít třeba dvě sta let a pak mě přejede autobus a ani splynutí mě nezachrání? Audrey celou tu dobu mlčela a nechávala mi prostor. Šli jsme lesem a okolní ticho mi usnadňovalo přemýšlení. Byly jsme už docela daleko a myslím, že bych se sama nedokázala vrátit.


Ještě jsem přesně nechápala, co budu jako nositelka dělat, ale jedno jsem věděla jistě - můj život se nadobro změnil a já to nijak neovlivním.







Lay #10

2. března 2010 v 21:15 | Gormal |  Bývalé vzhledy blogu


Áno, zase... ten předchozí se mi vážně nelíbil XD
Tenhle by tu mohl zůstat déle :)



Lay #9

1. března 2010 v 14:46 | Gormal |  Bývalé vzhledy blogu

Nový lay... no, myslím že tu moc dlouho nebude